Ahoj jmenuji se Alan a chci vám povědět o mém životě s paničkou. Bylo my devět když jedna dívka jménem Míša, řekla své mamince, že bude o mne pečovat. Řekla, že mne má ráda a že se bude o mne starat, tak tím vzniklo naše přátelství, knihy říkají, že dítě by psa správně nemělo mít, ale já říkám, že někdy je fajn mít malou paničku. Chodívaly jsme spolu na procházky, mněla mně prostě ráda a já ji, když přijížděla z nákupu nebo od kamarádky slyšel jsem vždycky známe auto a vykouknul jsem z boudy ven a čekal sem kdy mi něco panička dá. Mám hrozného souseda vedle mne je další bouda a v ní bydlí pes jménem Ben. Někdy je mi ho líto protože nemá žádného pána a tak mne někdy vyprovokuje a začneme na sebe vrčet, panička na nás s hrozivým hlasem zařve a mi přestaneme, když k nám příde tak jsme oba vyváděly vždycky dostanu něco dobrého samozřejmě i můj soused něco dostane, aby nebyl smutný.

Když mně chce panička pustit zavře souseda do boudy a mně pustí na zahradu vůbec se nemáme rádi klidně by jsme se navzájem sežraly. Nemám rád vůbec vodu, protože jako malého mojí paničky babička mně hodila do řeky abych se osvěžil od té doby když se mne snaží panička vykoupat se vsýpám. To asi bude vše .
Panička říká že sem křížený s německým ovčákem a jezevčíkem teď je mi už 12 let a mí paničce 13, mám ji moc rád a doufám že nám to vydrží příště vám napíšu jak pojedeme na jezera a jak budeme slavit moje narozeniny.

Autorka: misa12305