Ahoj, jmenuji se Jany a chci Vám povědět něco málo o mém životě s mými lidmi. Dnes, když ani lidé mezi sebou nemají moc lásky, tak já i moji páníčci se prostě máme rádi.
Jsem již dáma staršího věku. Jako malá jsem žila u chovatele v lese, neboť jsem Flat retriever, takže lovecky založeny pes (dnes to zkouším na sousedovic kočku, ale ona vyhrává).
Jednoho dne se mě vybrali nový páníčci a já se stěhovala do krásné vesnice na Vysočinu, kde je spousta lesů a rybníků. Moje první roky jsem strávila v bytovce a tak jsem se naučila, že doma musím chodit opatrně (abych nic neshodila), že se doma nic nekouše (kromě hraček k tomu určených) a taky chodit čůrat a kakat pouze ven (nikoliv doma na koberec). Za to byly úžasné odměny např. psí mňamky, pohlazení a také i když bych to neměla říkat, přístup do páníčkovy postele (a to bylo něco).
No a neštěstí v podobě nemoci chodí i na nás pejsky. Takže jsem si svým věčným běháními míčkem přetrhla kolenní vazy a bylo zle. Páníčci se zachovali skvěle, prodělali se mnou operace obou zadních nohou (zaplatili je) a starali se o mě v době mé nemoci moc dobře. Dneska už bydlím v domečku se zahrádkou, což mi velmi vyhovuje, žádné schody a hodně běhání venku. Mám doma a pěkný pelíšek, alce co si budeme povídat, gauč je gauč.
Někdy mě vezme panička s sebou na nákup. To se moc těším, když vidím, že si bere nákupní tašku a peněženku už stojím u dveří. Vím, že si musím vzít obojek a řemínek a razíme. U obchodu musím sice čekat venku, ale vždy se to vyplatí. Odměnou mi bývá nějaká dobrota (párek, kus salámu nebo psí tyčka).
Největší zábavou je ovšem chození na procházky a nejvíce si jít zaplavat do místního rybníku. Když je léto panička se koupe se mnou. Přeplaveme spolu rybník třeba 2x. Vím, že nesmím plavat moc blízko ní, abych jí nepoškábala packami. Někdy se mě chytí a já ji táhnu ke břehu.
Pokud není počasí na koupání (myslím pro lidi, my se můžeme koupat vždy) tak mi hází do vody tenisák a já ho nosím zpět, klacíky jsou taky dobrý. Občas vezmeme s sebou sousedovic pejska a to je potom u vody veselo.
Také jezdíme na výlety za příbuznými. To mi nasadí takový popruh (prý to musí být), do auta dají mojí turistickou deku a jedeme. Dříve jsem musela mít do auta kinedryl, ale už jsem tyto cestovní problémy překonala. Vždy je pro mě překvapení kam dojedeme a s kým se setkáme.
Tak to bude zatím vše o co jsem se s vámi chtěla podělit, myslím, že to s těmi (některými) našimi páníčky není zas tak špatné.
Zatím se loučím a brzy napíšu jak jsme prožili Vánoce a jestli jsem také něco dostala. Moc se těším
Alánek z farmy na Šumavě
Ahoj jmenuji se Alan a chci vám povědět o mém životě s paničkou. Bylo my devět když jedna dívka jménem Míša, řekla své mamince, že bude o mne pečovat. Řekla, že mne má ráda a že se bude o mne starat, tak tím vzniklo naše přátelství, knihy říkají, že dítě by psa správně nemělo mít, ale já říkám, že někdy je fajn mít malou paničku. Chodívaly jsme spolu na procházky, mněla mně prostě ráda a já ji, když přijížděla z nákupu nebo od kamarádky slyšel jsem vždycky známe auto a vykouknul jsem z boudy ven a čekal sem kdy mi něco panička dá. Mám hrozného souseda vedle mne je další bouda a v ní bydlí pes jménem Ben. Někdy je mi ho líto protože nemá žádného pána a tak mne někdy vyprovokuje a začneme na sebe vrčet, panička na nás s hrozivým hlasem zařve a mi přestaneme, když k nám příde tak jsme oba vyváděly vždycky dostanu něco dobrého samozřejmě i můj soused něco dostane, aby nebyl smutný.
Když mně chce panička pustit zavře souseda do boudy a mně pustí na zahradu vůbec se nemáme rádi klidně by jsme se navzájem sežraly. Nemám rád vůbec vodu, protože jako malého mojí paničky babička mně hodila do řeky abych se osvěžil od té doby když se mne snaží panička vykoupat se vsýpám. To asi bude vše .
Panička říká že sem křížený s německým ovčákem a jezevčíkem teď je mi už 12 let a mí paničce 13, mám ji moc rád a doufám že nám to vydrží příště vám napíšu jak pojedeme na jezera a jak budeme slavit moje narozeniny.